10. října 2011 Od roku 1888 usilovala skupina českých podnikatelů v čele s Františkem Křižíkem a Václavem Nekvasilem o uspořádání reprezentativní výstavy. Měla připomenout první průmyslovou výstavu na evropském kontinentu, konanou u příležitosti korunovace římsko-německého císaře Leopolda II. českým králem (1791).

V lednu 1890 byly zahájeny rozhovory mezi zástupci české Národní strany (staročeši) a německých liberálů. Za přítomnosti některých členů rakouské vlády premiéra hraběte Taaffa formulovali body, punkty (odtud název pro jednání) k provedení česko–německého vyrovnání v Českém království (Moravy, Slezska ani Vídně, kde žil velký počet Čechů, se tyto úmluvy neměly týkat). Pod vlivem punktací němečtí politikové a průmyslníci z českých zemí změnili odmítavé stanovisko k výstavní účasti.

Dne 9. března 1890 poprvé zasedal výstavní výbor, jehož se zúčastnili čeští a němečtí představitelé. Tomu předcházela dohadování, kterým předsedal místodržitel hrabě Thun. Šlo v nich především o pojmenování výstavy. Češi prosazovali – s odkazem k roku 1791 – název Jubilejní, zdůrazňujíce, že již tehdy byly české země vyspělé. Němci nechtěli, aby v názvu figurovala jakákoliv narážka na korunovaci, v níž spatřovali potvrzení svéprávnosti Českého království a údajné ohrožení své národnosti ,,agresivním češstvím“. Po několikahodinové debatě se dospělo ke shodě: Všeobecná zemská výstava v Praze roku 1891 na oslavu jubilea první průmyslové výstavy v Praze roku 1791.

Finančnímu zajištění výstavy přispěl český zemský sněm, průmyslníci i šlechta, dosti zlatých se podařilo získat loterií, protože los platil zároveň jako vstupenka. Záštitu nad podnikem přijal rakouský císař František Josef I., jež jej koncem září 1891 též navštívil. Vypadalo to, že zemské výstavě nestojí nic v cestě. Němci však opět změnili svůj postoj, podmiňujíce účast úspěchem punktací. V listopadu 1890, když už se rýsovalo většinové odmítavé české stanovisko k nim, fakticky svoji participaci zrušili. Němečtí zemští poslanci ještě sepsali výhrůžné prohlášení, v němž sdělili německým firmám, aby z výstavy rychle odstoupily.

Českou veřejnost tento vývoj nemrzel. Ostatně nebyl čas zabývat se nějakým pochybným šovinistickým kverulantstvím. Podzimní povodeň roku 1890 pobořila Karlův most a ze staveniště areálu výstaviště v Královské oboře udělala obrovské jezero. Zmařeno bylo mnoho materiálu, práce a úsilí. Panovaly obavy zda lze vůbec vše v tak krátkém časovém termínu stihnout. Pokud ovšem je vůle a chtění, málokterá překážka se nedá zdolat, jak nám naši předkové ukázali v tomto případě.

Formálně se výstava rozdělovala do 27 skupin, dokumentující stav zemědělství, lesnictví, průmyslu potravinářského a spotřebního, hornictví, hutnictví, strojírenství, stavitelství a také školství, umění a zdravotnictví. Za několik měsíců vyrostla osmisettunová ocelová konstrukce dominantního Průmyslového paláce architekta Bedřicha Münzbergera a Strojovna (prostor současné Sportovní haly), kde vystavovali výrobci počínaje E. Škodou z Plzně a konče třeba hradeckou firmou Märky, Bromovský a Schulz. Důkaz vyspělosti strojírenského průmyslu, dodávajícího výrobky nejen po Rakousku-Uhersku, ale i za jeho hranice. Produkoval kompletní zařízení cukrovarů, škrobáren, pivovarů, sladoven, olejoven…

Krom toho stála řada dalších pavilónů, prezentující přehlídku úspěchů českého národa. Nalézal se tu pavilón retrospektivní, národopisný, numismatický. Mezi nejobdivovanější patřila (idealizovaná) česká chalupa, či ohromná homole cukru, demonstrující jedno z nejvýznamnějších hospodářských odvětví. Mnohé pavilóny se po skončení výstavy přestěhovaly, např. turistický (kam se chodí dodnes do bludiště) na Petřín. Právě v té době se tady iniciativou Klubu českých turistu objevila nová šedesátimetrová železná rozhledna. Sem do kopce z Újezdu nedaleko od Vltavy směřovala lanovka, zprovozněná v létě 1891.

Všechno rostlo ve spěchu. Přesto se zdálo, že úvodní den přinese blamáž. ,,Když jsme v předvečer otevření výstavy odcházeli z výstaviště,“ vzpomínal F. Křižík, ,,byl zde přímo zoufalý nepořádek, všude plno beden a balícího materiálu, cesty rozježděné a neschůdné. Nevěřili jsme, že druhý den bude možno důstojně zahájit. Ale pánové, kteří zařizovali výstaviště, pracovali celou noc. Měli k ruce množství dělníků a při elektrickém osvětlení odvážely se odpadky a smetí, rozvážel se písek a ostatní hmoty k úpravě a ráno bylo výstaviště v nejlepším pořádku.“

František Křižík byl jednou z ústředních postav příprav i průběhu výstavy. ,,Osvědčil se znamenitým předsedou stavebního výboru, neboť každý den na výstavišti prodléval, od jedné stavby ke druhé putoval a stavitelům přátelsky domlouval, vždy dokazuje: Výstava musí být, výstava bude.“ Z Křižíkova popudu se do Buben rozjela elektrická tramvaj, jeho společnost instalovala osvětlení. Vedle desítek žárovek a obloukových lamp po výstavišti a parabolického reflektoru (světlomet), upoutal návštěvníky Křižíkův elektrický vodotrysk (fontána). Jak informovaly tehdejší Národní listy byla to ,,podívaná, na kterou se nezapomíná“ a ,,nenapodobitelná krása“.,,A shromážděný lid jásá,provolává slávu výstavě a v tom zazní mohutným sborem národní hymna: Kde domov můj?“

Jubilejní výstava (15.5.–18.10.1891) definitivně vzbudila Prahu z její provinční malátnosti. Slova obchod, průmysl, kultura a společenský život se denně nacházela na titulcích tisku. Vždyť v jejím průběhu probíhaly i jiné akce s výstavou více nebo méně spojené. Začíná fungovat cukerní burza, je ustavena Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, umění a slovesnost díky velkorysému daru stavebního podnikatele a architekta J. Hlávky, uskutečnil se 1. sjezd pokrokového slovanského studentstva, Česká obec sokolská svolala všesokolský slet.

Všechno dění představovalo národní demonstraci, při níž nemohl tehdejší Sokol chybět. ,,Sílu Sokolstva poznal jsem však teprve po letech v Praze, zvláště za druhého sletu r. 1891, o jubilejní výstavě, kdy ulice pražské ohnivě rozkvetly makovou červení a kdy diváctvo, patříce na nekonečné sbory junácké, volně nechávalo plouti slzy radosti. Každý už cítil, tu že kráčejí nadšené voje národní, spojené mohutnou sebekázní, jedinou vůlí, jediným plamenným nadšením, jedinou snahou za stálým pokrokem k lepší budoucnosti,“ postihl později náladu spisovatel K. V. Rais.

Bouřlivé uvítání zažívali organizované výpravy ze zahraničí – čeští krajané z USA, Jihoslované, Poláci, Rusové či Francouzi i desítky mimořádných vlaků přijíždějící z venkova. Dobový komentář uvádí: ,,Stačí projít turniketem a udělat několik kroků. Napřed se zatají dech, ale pak netroufalost z něho padá, celá bytost se uvolňuje. Nesmělý venkovský rolník i pražský řemeslník se osměluje, rozhlíží. Ne, nejsme tak malí a chudí, jak nám říkávali. Chybovali jsme, když jsme se schovávali v koutě. Tady se přesvědčujeme, co dokáže český člověk. Je to naše výstava, naše země!“

Výstaviště bylo protkáno spoustou restaurací, kaváren, kiosků se známými českými deníky a časopisy, fotografických ateliérů, hudebních altánů, budovou pro poštu, telegraf a telefon. V těchto prostorách se čepovalo přes padesát druhů českých piv… Jsou dny, kdy návštěvnost přesahuje 80 tisíc. Milióntý návštěvník prošel branou 26. Července. Byl jím Jindřich Lokay, litograf z pražského Haaseova závodu. Druhý milión zahájila paní Josefina Krameriusová, choť protokolisty u rakovnického hejtmanství.

Události v Praze zaujali cizinu. Za mořem The New York Times přinesl k výstavě mimořádné vydání. V carském Rusku chválí pořadatele vyhlášený týdeník impéria Russkije vědomosti. Srbské noviny dávají Čechy jako příklad slovanské zdatnosti. Dost pozornosti věnoval výstavě tisk francouzský. Říšští Němci v Berlíně byli zdrženliví k této české akci. Italové nevěděli, až na výjimky, o Češích nic. Byla to pro ně zdařilá, leč rakušácká záležitost.

Výstava se stala měřítkem české národní hrdosti a vyspělosti. Sloužila za vzor pro následující velké výstavy na pražském výstavišti do 1. světové války. Jakoby pomyslně zakončovala více než století národního obrození. Možnost našeho jazykového a kulturního podmanění pominula. Zbývala jedině možnost fyzického zničení. Češi na přelomu 19. a 20. století byli zřejmě nejvyspělejším národem bez svého státu v Evropě a v nejrůznějších sférách společenského života navazovali samostatné mezinárodní styky.

Vladimír Mlejnecký