7. června 2011 K dobrému životu potřebujeme domov, k pokojným vztahům s ostatními lidmi sounáležitost s vlastním národem, k pochopení života a jeho smyslu pevnou víru.

Osvícenstvím padl starý pořádek Evropy, nastal pořádek nový, jehož středobodem se stal člověk. Bytost, nezávislá na své půdě, národu i na svém Bohu. Člověk, který je sám sobě Bohem, národem i domovem. Tato filosofie však podle mého názoru selhala a stala se pro svobodu člověka a jeho život duševním vězením.

Osvobození člověka, které se odehrálo za cenu velkého předělu s náboženskou tradicí, změnilo jeho pohled na okolní svět a vztahy s lidmi. Svobodomyslné filosofie, jakkoliv to jejich hlasatelé mysleli dobře, stály na počátku nového duševního otroctví, plně podřízenému věcem viditelným, hmatatelným, materiálním… Nastala doba materialistická.

V okamžiku osamostatnění se rozumu od společenství jednoho národa a jedné víry nastal tzv. pokrok, revoluce v myšlení, revoluce technická. Příklon k věcem na tomto světě spustil průmyslovou revoluci, prostřednictvím které měl člověk svým nezávislým rozumem ovládnout svůj prostor – svět. Vlivem jeho činnosti si však tento svět pomalu zotročil člověka – díky jeho závislostí na věcech hmotných.

Evropa již v pozdním středověku procházela rezignací na svou víru, jejím vnitřním rozvratem. Víra byla pravidlem života, vedla člověka za ruku od kolébky až na smrtelnou postel. Víra se ale také stala mocenským nástrojem, který se postupem doby odvrátil od srdce lidí, a tím byl její pád – coby tmelu národa - neodvratný. Pádem mocenského postavení víry, ručitele společenského konsensu, nastal čas filosofů a jejich protichůdných idejí.

…

S pádem náboženství se změnil vztah člověka k času. Nevnímáme jej od narození po smrt, jako předstupeň k životu dalšímu. Čas je pro nás minulost a budoucnost, staré a nové, překonané a budoucí pokrok. Člověk se stal zajatcem času, protože ohledy na minulost formují jeho přítomnost a činy v budoucnosti. Život je přítomnost, která končí smrtí.

Lidé vytvořili historii, která ovlivňuje jejich životy. Staré „hříchy“ jsou důvodem pro naše činy, i když jsme tyto hříchy ani jejich aktéry nikdy nepoznali. Lidé se přou kvůli věcem, které nikdy nezažili a nepoznali – to je důsledek nového, našeho přístupu k času.

…

Člověk se odpoutal od své domoviny. Průmyslová revoluce dala do pohybu masy lidí, které se stěhovaly z venkova do měst. Vznikly nové generace lidí, dělníků, jejichž domovem nebyla půda, ale továrna. Své dovednosti museli přizpůsobit potřebám výroby, nikoliv potřebám půdy a soběstačnosti. Řemesla vystřídal trh a směnný obchod. Potřeby člověka rostly s rozvojem světového trhu a obchodu.

S rezignací na náboženský život nastal konec feudálních pořádků, začala doba obchodníků, vlády měst. Hromadění majetku už není věcí původu rodové krve, ale sociálního postavení. Ruch středověkého města se svým trhem a právem dávno překonal hradby města, svět se stal trhem a jeho správa ochranou trhu.

Došlo k zúžení potřeb člověka na potřeby v rámci trhu - tak jako se stal otrokem času, začal sloužit i trhu. Potřeby trhu se staly přednějšími než potřeby člověka. Protože trh potřebuje ke své existenci a rozvoji co nejvíce potřeb, které nejsou k životu vůbec důležité, musel člověk zmnohonásobit své potřeby.

Člověk dokonce „zmnohonásobil“ i sebe. Průmyslová výroba, která začala likvidací venkova a životního prostředí, doposud přirozeného stavu, si žádala stále nové a nové dělníky. S masovým stěhováním do okrajových čtvrtí měst, rozvojem dělnických kolonií, vznikly pracovní síly, odtržené od domoviny svých rodičů a prarodičů, od jejich řemesel, půdy, atd. Lidská práce přestala být úměrná přirozeným potřebám venkova, ale nepřirozeným potřebám průmyslu.

S postupným vznikem moderních technologií, kterým dopomohly i dvě světové války v první polovině 20. století, došlo k proměně dělnických kolonií a celkovému vnímání poslání dělníka, jeho většímu sebevědomí, emancipaci. Dělník si uvědomil svou úlohu a potřebu, materialistická ideologie komunismu jej v tomto přesvědčení utvrzovala a učinila z něj nástroj nových revolucí. Tyto revoluce nebyly o člověku a jeho postoji ke světu, ale o dělníku a jeho postoji k materialismu – vlastnictví.

Martin Zbela, místopředseda DSSS

Foto: Archiv autora