14. července 2011 Protože je člověk tvorem obdařeným rozumem a svědomím, nemůže žít bez základních odpovědí na základní otázky života. S nástupem osvícenských filosofů a formováním nových či staronových idejí přišly i nové „odpovědi“ na život. Liberalismus ve své vyhraněné podobě ustanovil novým „bohem“ svobodného člověka. Samozřejmě v prostředí, ohraničeném nesvobodnými mantinely. Jeho posláním je soutěžit s ostatními o své místo na zemi. Urvat co největší sousto pro sebe ze společného talíře. Světonázor, plně odpovídající potřebám světového trhu.

Tak jako si v renesanci člověk neuvědomoval, že objevením antického světa a jeho památek ztrácí svět svůj, vznikem filosofických proudů na úsvitu „nové doby“ ztratil člověk duševní rovnováhu, a nabyl nejistoty, jejíž důsledky pociťujeme i s odstupem staletí. Jednotu vystřídala mnohost, podporující u lidí nerozhodnost, slabost a v konečné fázi i bezmocnost.

Poté, co vlivem osvícenství státy pohltily rodové monarchie a náboženství, vše pro dobro rozvoje obchodu a trhu, nyní tento trh, již globální, pohlcuje státy. Po ztrátě víry a feudální vrchnosti se jistota lidí přimkla k národům (národní obrození). Ve světovém obchodu však národy ztrácí svou identitu, s ní lidé ztrácí i identitu národní (globalizace). Opět pro dobro obchodu a uspokojení skutečných, ale hlavně umělých potřeb.

Jednotlivé národy se staly vazaly potřeb nadnárodních společností, dočasnými správci, kteří rezignovali na výchovu občanů pro dobrý život v rámci jednoho národa, nýbrž pro užitečný život v rámci světového trhu.

Z pohledu zastánců „univerzální společnosti“ 21. století je hodnota člověka přímo úměrná hodnotě lidské práce na globálním tržišti. Zde ale jeho hodnota končí. Tak si pokrok zotročil člověka. Půdu vystřídal majetek, národ správa majetku, (ne)jistotu víry (ne)jistota finanční. To jsou tři pilíře světonázoru, vzniklého v důsledku osvícenství, tj. odpoutání se člověka od věcí duševních a příklonu k věcem hmotným.

…

Tak jako se organismus brání zásahům zvenčí, stejně tak se společnost začala bránit novým idejím. To ale ještě více podpořilo rozštěpení společnosti a zhroucení struktury přirozených autorit.

Pádem náboženství vzniklo „několik náboženství“. V jedné zemi působilo „několik bohů“, proto se člověk uchýlil k národu, který zůstal jeden. Dočasně. Rozvojem obchodu a z toho plynoucím přesunem obyvatelstva z místa na místo (vylidněný venkov - přeplněné město) se i pojem „jednoho národa“ (s vnitřní rovnováhou) začal stávat minulostí. Jistota půdy, národa a víry se zhroutila. Stala se archaismem z dějepisných knížek, s velmi negativním zabarvením.

Výsledkem se stal člověk univerzálně nevěřící (skeptický), který nemá jistou půdu pod nohama, jenž má pochybnosti o svém národu a Bohu, nakonec i o sobě. Pro jednoho je více půda než národ, jiný slzí před oltářem a svou poslední naději hledá v poraženém Bohu, protože je ve své domovině cizincem. Společnost přestala být jednotná v pohledu na život a jeho smysl, pro každého se stal život osobní věcí, kterou musí prosadit (byť často nevědomě) proti životům ostatním.

…

Nové (?) myšlení, závislé výhradně na materiálních potřebách člověka, zotročilo nejen muže, ale i ženu. Mezi tyto dvě bytosti vráží klín, rozbíjí tradiční rodinu - naplnění života. V muži učinilo štvance, plně zaměstnaného honbou za majetkem, u ženy rozvíjí konzum a „katalogový“ způsob života. Seberealizace má přednost před výchovou potomka. Reklama byla povýšena na evangelium, podle kterého „se vše točí“. Prostě místo osobního zušlechtění dochází k záměrnému pěstování spíše negativních vlastností člověka.

Martin Zbela

Repro: Triptych „Zahrada pozemských rozkoší“ (detail), Hieronymus BOSCH (cca 1500)

K tématu

O příčinách pádu „moderního člověka“ (I. díl)