6. července 2011 Vážení přátelé, v příloze Vám zasíláme svůj příspěvek do diskuze, která probíhá v rámci projektu Akademie DSSS. Jsme oba studenti a moc dobře víme co znamená šikana ze strany Policie ČR, takže si přejeme zůstat v anonymitě, přinejmenším do doby, než budeme mít v ruce diplom. Současná situace v našem státě má s demokracií společné akorát tak jméno, nicméně naše postoje tímto umlčeny být nemohou. Doufáme, že náš příspěvek alespoň trochu oceníte a vzbudí alespoň drobný ohlas. Naším cílem je především snaha podpořit ostatní kamarády a sdělit jim, že se nemusí za své myšlenky stydět, neboť v národě ovcí je vlk, který umí samostatně přemýšlet, samozřejmě na obtíž. Být vlastencem v přeglobalizovaném světě je dnes velmi těžké...

Těšíme se na Váš ohlas

PHOBOS KAI DEIMOS

...

Mnozí naši odpůrci se domnívají a rádi využívají všeobecně přijímaného argumentu, že idea národního socialismu je produktem moderní doby, která se vymkla z kloubů. Jejich omezené vidění světa je vehnalo do představy, že nebýt hitlerovského Německa a II. světové války, tak by nic podobného, co dnes označujeme pojmem národní socialismus, ani nevzniklo. Na následujících řádcích bych proto uvedl několik zajímavých příkladů a pokusil se nabídnout jistou alternativu vůči tomuto mainstreamovému názoru. Každý nechť si posléze učiní vlastní představu o tom, jak dlouho je myšlenka národního socialismu člověku vlastní.

Pevné kořeny evropské civilizace klade historická věda do éry antického Řecka a Říma. Nahlédneme-li do pramenů nejstarších antických autorů (Hérodotos, Thúkýdidés, Xenofón), které se nám dochovaly v celém znění, pak nemůžeme přehlédnout jasnou snahu Řeků vymezit se vůči cizím národům. Starověký Řek se tedy v prvé řadě považoval za občana své polis, v kulturním a civilizačním ohledu se pak označoval za hellenoi (Helén = Řek), a to jako protiklad vůči cizím kulturám, jež Řekové nazývali barbaroi (barbar = cizinec). Tento proces sebeidentifikace, založený na vymezování se vůči něčemu cizímu a patrný zejména v období řecko-perských válek, můžeme vysledovat u všech evropských kulturních okruhů, které navázaly na řeckou tradici, nebo jí předcházely (Egypt, Babylónie, Persie, Indie, Čína). V neposlední řadě u Římanů, kteří řeckou kulturu obdivovali a velkou měrou z ní čerpali.

Římští historikové (Tacitus, Suetonius, Titus Livius apod.) ve svých dílech jednoznačně propagují římskou kulturu a pojetí morálky (virtus = ctnost) za jako jedinou skutečně váženou a následováníhodnou. Už v dobách římské republiky, kdy Řím zdaleka neovládal celé Středomoří, se římský občan cítil nadřazen svým italským sousedům (natož cizincům, př. Kartagincům, Galům, Germánům apod.), především však proto, že ctil otčinu způsobem, jenž nám dnes téměř vymizel. Tento zvyk byl ostatně neodmyslitelně vlastní každé kultuře, která spatřila světlo našeho světa. Vazba krve (rodu, kmene) a půdy byla jedním ze základních sebeidentifikačních prvků každého jednotlivce a určovala i jeho příslušnost ke společnosti (socialismus), v níž žil (národ).

Odpůrci národního socialismu by tuto myšlenku označili téměř za kacířskou a svou tezi by podložili argumentem, že podsouvat tehdejším národům tendenci se nadřazovat a vymezovat se tak vůči svému okolí, je přinejmenším scestné a xenofobní. Opak je nicméně pravdou. Záleží pak na každém, komu přikládá větší váhu. Zda dnešním historikům, kteří píšou dějiny lidí na objednávku svých globalizovaných vlád, či skutečným současníkům tehdejší doby, kteří se snažili zanechat obraz dob minulých, tak jak jej viděli oni sami (často však též psané na objednávku svých chlebodárců). Nezpochybnitelnou skutečností však nakonec zůstává, že každá kultura nachází svou identitu prostřednictvím vymezení se vůči cizímu/neznámému (sociální antropologové toto nazývají „koncept jiného“). Pojmy „národ“ ve smyslu sebeidentifikace a nalezení příslušnosti k určité společnosti a „socialismus“ jako vyjádření uspořádání této společnosti (socializovat se = zařadit se do společnosti) spolu proto neodvisle souvisejí již od dob, kdy se lidské pokolení začalo organizovat do prvních společenských struktur.

Éře starověkého Říma pak vděčíme za další převratnou událost, která poznamenala dějiny našeho kontinentu víc, než kterákoliv jiná. Mýtus zosobněný Ježíšem Nazaretským a zakotvení křesťanských hodnot v myšlenkovém chápání Evropanů, je jedním z charakteristických rysů, které si každý, vědomě či nevědomě, neseme až dodnes. Naděje na sociální spravedlnost, odpovědnost a solidaritu, interpretované Kristem, vyvolaly v chudých vrstvách obyvatel římského impéria takovou odezvu, až byli pohanští císařové nuceni přijmout křesťanství za jediné státní náboženství říše. Ponížení se stali hrdými, slabí zvítězili. Idea křesťanství prošla vlivem církevního schizmatu, dogmatismu a expanze pohnutým vývojem, jehož hodnocení by si zasloužilo vlastní práci, nicméně poselství zůstalo nedotčeno.

Křesťanství je patrně jediným skutečně společným sebeidentifikačním prvkem všech Evropanů a tato mírumilovná idea nabývá na významu právě dnes, v této chvíli, kdy islámský extremismus vyhrocuje svoji svatou válku proti Západu. Až do dnešních dnů také křesťanství zůstalo jednou z hodnot, prostřednictvím kterých se sebeidentifikovaly a dodnes sebeidentifikují evropské národy. Křesťan se současně vymezoval a vymezuje proti muslimovi, buddhistovi a dalším, na druhou stranu je vždy připraven s nimi vést dialog. Být křesťanem proto zákonitě nemusí znamenat jen věřit v Boha a být členem jakékoliv církve, ale především cítit se kulturně svázán se svojí domovinou, minulostí a myšlenkami, které tuto domovinu provázely od počátku věků až do současnosti.

Převzato na české dějiny, skutečný zlom v sebevnímání českého národa a jeho tradic představovalo téměř sedmisetleté (13. – 20. stol.) soužití Čechů a Němců ve společném státě. Němci, kteří začali do českých zemí pronikat v důsledku kolonizačního úsilí přemyslovských panovníků v průběhu 13. stol., svoje pojmenování opět získali díky snaze Čechů se vymezit. Niemec, tedy ten, kdo je němý – ve staročeském podání ten, kterému není rozumět, neboť mluví cizím a nám nesrozumitelným jazykem. Nesporná převaha Němců, kteří tvořili mocenskou elitu tehdejší společnosti, byla trnem v oku probouzejícím se českým osvícencům, kteří se snažili zachovat hrdý obraz české minulosti a kultury. Střet slovanského a germánského světa, husitské hnutí, odpor českých stavů proti Habsburkům během třicetileté války, separatistické tendence českých jednotek během I. světové války, či poválečný odsun Němců po II. světové válce se staly symbolem českých snah o vytvoření samostatného a jasně identifikovatelného národa.

Výraznou roli při utváření definice naší národní identity hrál Václav Klofáč (1868 – 1942) – nadaný řečník, publicista, zarytý odpůrce rakousko-uherského mocnářství, antimilitarista, neohrožený radikál a politik, který stál u zrodu první Československé republiky a velkou měrou se zapojil do jejího budování. Tento muž bystré, iniciativní a pohotové mysli byl současně politickým vůdcem, zakladatelem České strany národně sociální, především však ideovým tvůrcem. Podobně jako jiné výjimečné osobnosti své doby, i Václav Klofáč „hořel“ vnitřním ohněm – nepostižitelným mystériem, které uchvátilo jeho věrné následovníky a dávalo hybnou sílu jeho vizím. Slovy Bohuslava Šantrůčka – Klofáčova současníka a nadšeného obdivovatele – totiž „vybudovati hnutí jako nositele určité ideje znamená úsilí hrdinské. Jedinec stojí tu proti přesile neznámé masy a má ji prodchnouti společnou myšlenkou. Jest tisícero nebezpečí, že nebude pochopen, že se budou jeho slova persiflovat, že bude terčem ran zprava i zleva. Odkud vzíti sílu, aby ani na okamžik nezapochyboval, kdo mu dá hůl, aby se o ni opřel v jekotu a bouřích odporu? Pomocníci a nejbližší přátelé jsou mnoho – ale abys mohl přesvědčiti druhé, k tomu jest zapotřebí jednoho: nezapochybovat ani v nejmenším nikdy sám!“

Podivuhodný činorodý optimismus, jež byl Klofáčovi z duše vlastní, a který byl jeho odpůrci přezdíván spíše „bláznovstvím“, je dnes jevem téměř vzácným, a ve své prudkosti a neochvějnosti byl něčím nadmíru přitažlivým. Přes nepřízeň osudu se Václav Klofáč nikdy nepoddal beznaději a díky své neobyčejné intuici se obracel přímo k lidovým masám, aby neomylně vycítil jejich nálady a atmosféru mezi nimi. Jako publicista dokázal do svých článků mistrně „vpašovat“ osobité myšlenky a srozumitelnými slovy vyjádřit podstatu věci. Také Klofáčovo neutuchající sociální cítění s „nízkými“ jej dodnes povyšuje nad jiné. V Klofáčově pojetí pak „veřejný život není možný bez mravního podkladu. Dějiny a vlastní zkušenost dostatečně nás poučují o nutnosti morálky v politice. Veřejnosti nesmí se lhát – politické chytráctví musí z nás zmizet!“

Myšlenka národního socialismu naše vlastní dějiny provází téměř každou jejich etapou. Vymezování se vůči cizímu, snaha pojmenovat to, co je nám vlastní a blízké, tendence definovat národ, jeho znaky/hodnoty a uspořádat podle těchto norem naši společnost – to vše zrodilo český národní socialismus.

Napadat příznivce české Dělnické strany sociální spravedlnosti a obviňovat je z neonacismu, rozpoutávání xenofobie či rasismu je proto popřením naší vlastní přirozenosti a identity. Ti, kteří se toho dopouští tedy buď zrazují sami sebe, nebo tak činí vlivem předsudků a nedostatečné informovanosti. Ostatně nevědomost je největším nepřítelem člověka.

Buďme proto pevní v našich srdcích, protože jen pevný charakter si zaslouží úctu a respekt. Opovržení nechť padne na všechny ostatní!

K tématu

Historické prameny národního socialismu