28. června 2011 Jako většina chlapců jsem v dětství toužil být ledasčím. Například popelářem, fotbalistou, sportovním komentátorem nebo prezidentem. Když už hovořím o dětství, mám ho spojené zejména s trávením prázdnin a víkendů u mých prarodičů v krásné oblasti Křivoklátska. Ty chvíle se mi dnes, s odstupem času, vybavují pořád silně a vzpomínky jako by nechtěly slábnout. Říká se, že člověk si ty hezké chvíle v paměti uchovává jako stimul a povzbuzení pro okamžiky těžké, a ony dodávají energii ve chvílích, kdy propadá do stavu beznaděje a pasivity.

Jelikož jsem nikdy nebyl vzorným žákem základní školy, což by mohli svorně dosvědčit učitelé, mající se mnou někdy až neskutečnou trpělivost, odpovídaly tomu i dosažené výsledky. A tak jsem ani nemohl uvažovat o tom, že bych chtěl být dál pilným studentem třeba gymnázia nebo jiné střední školy.

Začal jsem tedy navštěvovat učební obor instalatér. Musím říci, že v dobách učňovských počátků jsem výškově ani váhově zavedeným řemeslnickým standardům zdaleka nevyhovoval. I proto jsem si na svém prvním místě po vyučení, bylo to tehdy v areálu Dopravních podniků v Praze, vysloužil přezdívku „Zaremba“. To, že se po téměř čtvrtstoletí s legendárním vzpěračem a olympijským vítězem setkám, budu s ním sdílet společné názory a považovat ho za svého přítele, tehdy nemohl tušit skutečně nikdo. Ale i takové paradoxní situace život přináší.

Když nastaly změny v naší zemi v roce 1989 a já se vrátil z absolvování povinné vojenské služby, o které by se dala napsat také samostatná povídka či dokonce román, čekalo na mě moje původní místo instalatéra. I při této profesi jsem však aktivně, a tehdy asi většina lidí na rozdíl dneška, sledoval dění ve společnosti a stále více se ve mně probouzela touha nebýt jen aktivní řečmi při popíjení zlatavého moku, ale skutečně se do toho kolotoče zapojit vlastní energií a nápady. A tak jsem po čase přemítání a úvah poprvé v životě vstoupil do politické strany.

Členství v republikánské straně mě zpočátku naplňovalo optimismem. Začal jsem navštěvovat schůze, být aktivní a také přednášet první nápady či poznámky. Samozřejmě, že jako politický začátečník relativně mladého věku jsem byl také stižen určitou nervozitou, rudnutím a zadrháváním při rozhovorech s poslanci či funkcionáři.

Nabídka stát se poslaneckým asistentem mě zaskočila. Se svojí prací jsem byl spokojen, bavila mě a proto jsem také dvakrát odmítl. Až napotřetí jsem neodolal určitému pokušení zkusit si něco nového a pro mě neznámého. Psal se rok 1997 a já nastoupil cestu, kterou bych si ještě před několika lety nedovedl představit a na jejíž konec zatím není možné dohlédnout.

Republikánská léta, tedy období od roku 1997-2002, to byla opravdová škola politického života. Osoba Miroslava Sládka, tehdejšího známého republikánského předsedy, je velmi komplikovaná svojí povahou a je velmi těžké se v něm orientovat. Nepodezírám ho z toho, že v počátku své politické kariéry nemyslel svá slova upřímně. Bohužel, to co se mu pak stalo je nemoc, která postihne asi většinu politiků bez rozdílu stranického dresu: opojení mocí. Je to zhoubná choroba a jen málokdo je schopen se jí vyvarovat. Prvními náznaky jsou projevy arogance, nadřazenosti, neomylnosti. Pocit, že si můžu dovolit vše, že jsem něco víc než obyčejný člověk. Takové chování se projevuje i negativním vztahem ke svému okolí a to vycítí, že je s takovým člověkem něco v nepořádku.

Po několika letech sbírání zkušeností jsem byl se svými přáteli na křižovatce, jak vlastně dál. Buď pokračovat v tom starém, i když s vidinou, že to nikam nevede, že žádné pozitivní výhledy v budoucnu nepřijdou, anebo se pokusit o něco nového, vlastními silami něco vybudovat, co bude mít naději na život. Po chvíli přemítání byla ta volba jasná a já se rozhodl pro druhou variantu. To jsem však tehdy vůbec netušil, co to všechno znamená a co mě vlastně čeká.

Vydat se v dnešní době na dráhu neprofesionálního politika, tedy majícího své zaměstnání, to není zrovna jednoduchá záležitost. O to víc, pokud takový člověk říká věci, které jsou „politicky nekorektní“, tedy často nepříjemné a nepopulární. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Po osmi letech práce na vlastním projektu jsem okusil věci příjemné i nepříjemné. Mezi ty příjemné určitě patří podpora a sympatie lidí, kteří upínají své naděje ke změně, kteří jsou nespokojeni se současným stavem a trápí je mnoho neduhů naší doby. Mezi ty nepříjemné lze zařadit policejní výslechy, zatčení, podávání vysvětlení, a dokonce postavení před soud za slova pronesená na politickém shromáždění. Ano, opakuji, za slova. Někomu by se mohlo zdát, že to není možné, že přece v demokratické společnosti by měla platit svoboda slova, projevu, ale není tomu tak.

Co tedy tak špatného jsem řekl, že bylo nutné mě obžalovat a zatím nepravomocně odsoudit? Inu, kritizoval jsem příliv imigrantů do naší země a doslova jsem prohlásil, že „naší zemi zaplavila imigrantská vlna, která nám tady ničí vše, co nám bylo doposud drahé a krásné“. Každý ať posoudí, jak škodlivá a v rozporu se zákony této země jsou tato vyřčená slova.

Samotné soudní jednání mě jen utvrdilo v mém přesvědčení, že něco v pořádku není. Paní soudkyně, evidentně mladá a snaživá, měla již od počátku verdikt v hlavě. Nic jí nezviklaly naše výpovědi, nic nebyly platné argumenty o absenci důkazního řízení. Paní soudkyně si trvala svém a jak řekla, k vynesení rozsudku jí stačí „zdravý selský rozum“.

A tak jsem se nejen já, ale i moji přátelé, ocitl poprvé ve svém životě v pozici obžalovaného a souzeného. Není to jistě příjemný pocit se v takové roli ocitnout. Navíc s vědomím, že jsem přeci nic neprovedl, že jsem jen řekl svůj názor, na kterém bych neměnil ani slovo. K takové pozici ovšem patří i mediální obraz.

Žijeme bohužel v době tzv. mediokracie, tedy stavu, kdy sdělovací prostředky výrazným způsobem ovlivňují náš život, naše postoje a myšlení. Mnoho lidí si nechá vsugerovat názor, který přijme za svůj, aniž by se zamýšlel nad sdělením a pátral, zda je takové sdělení vůbec pravdivé a nezkreslené.

Vím, že můj mediální obraz není dvakrát příznivý. Často si říkám, jak je to vůbec možné, že se z učňovského chlapce, zajímajícího se nejen o politiku, ale také například o fotbal či historii, stal tzv. nepřítel státu. Proč? Co jsem udělal tak špatného, že jsem souzen a kriminalizován?. Provinil jsem se já snad tím, že se příliš zajímám o tuto zemi a její budoucnost? Nebo jsou snad vinni ti, kteří tuto společnost vedou posledních dvacet let a jejichž výsledky jsou v některých oblastech naprosto tristní?

Odpovědi na všechny otázky nám dá budoucnost. Jen ona bude soudit a hodnotit. Dnes jsem „nepřítel“ já, za několik let to však může být někdo jiný. Dnes jsem se však stal nepřítelem státu, který mám rád a přál bych si, aby byl prosperující a fungující. I takové paradoxy někdy život přináší.

Bc. Tomáš Vandas