15. října 2011 V současné době počínající pádem původní politickoekonomické rovnováhy sil vytvářené socialismem na straně jedné a kapitalismem na straně druhé se demokracie dostává do narůstající krize. Tato krize vrcholí v současné době, kdy původní pojem demokracie, odkazující na ideje původního antického pojmu demokracie, již prakticky neexistuje. Konec demokratické pohádky. Demokracie je mrtvá a její místo zabírá Pecuniokracie.

Pecuniokracie (Pecunia /lat./ Peníze = vláda peněz) je způsob vlády, kdy veškerá moc, která původně spočívala v rukou lidem volených zástupců, se přesouvá do, sice na oko opět lidem volených zástupců, rukou loutek ovládaných zájmovými skupinami a nadnárodně se tvářícími organizacemi. Jejich jediným cílem je zničit původní národní státy a vytvořit multikulturní nadstáty, k čemuž využívají směrnice nařízení, jakož i jiné nástroje nátlakové politiky.

Průvodními jevy pecuniokracie jsou na první pohled nesmyslné války, vedené v rámci „války s terorismem“ případně „bojů proti nedemokratickým (čti nepecuniokratickým) režimům“. Pravým účelem těchto válek je zničení původní fungující infrastruktury, kterou útočníci po vítězství „obnoví“ výměnou za převzetí ekonomické správy dobytého státu případně výměnou za nějaký z domácích produktů (nejčastěji ropu, ale může se jednat i o jiné potencionálně nedostatkové artikly, případně artikly, za které pecuniokratické vlády nehodlají dále platit). O dalších projevech pecuniokracie budu pojednávat později.

HISTORIE PECUNIOKRACIE

První náznaky pecuniokracie se objevují na sklonku 2. světové války. Dá se za ně považovat spojenecké bombardování průmyslových podniků na území s Říší spojených států (například Škodovy závody v Plzni) v posledních dnech války, tedy v době, kdy byl „nepřítel“ zatlačen již daleko mimo tato bombardovaná území a v podstatě se držel na dohled od Berlína. Samotný akt ničení infrastruktury by se ovšem jako projev pecuniokracie nedal považovat ne bez následného obnovování, k čemuž měl sloužit Marshallův plán a dodávky UNRRA. Tehdy ovšem pecunioratům zkřížil plány (minimálně ve střední Evropě) rok 1948 a zapojení nejprůmyslovějších území (bývalého Československa) do bloku socialistických zemí.

Po druhé světové válce následovaly pro pecuniokraty slabé roky, ve kterých sbírali síly, kapitál a sem tam se zapojili do nějakého konfliktu (případně krize), aby si na nich řádně namastili kapsu. Žel bohu pro pecuniokracii tyto konflikty (případně krize) skončily nezdarem případně patem. Jen pro pořádek několik příkladů za všechny:

Válka v Koreji - pat, dosud nevyřešeno a kvůli jadernému arzenálu Korejské lidově demokratické republiky ani řešení nehrozí.

Válka ve Vietnamu - prohra. I přes nasazení v první fázi vojenských poradců, ve druhé fázi vojáků se nepodařilo ani zachovat samostatnost jižního Vietnamu, ale ani získat nadvládu nad Vietnamem severním.

Karibská krize – z politického pohledu pat, z pohledu pecuniokratů zisk. Kvůli hrozbě jaderných zbraní Sovětského svazu na Kubě se zvýšil prodej ochranných pomůcek a výstavba protiatomových krytů.

PECUNIOKRACIE A SOUČASNOST

Po pádu železné opony a rozpadu Sovětského svazu mohli pecuniokrati začít rozšiřovat svůj vliv, protože najednou nebyla žádná protiváha, nikdo, kdo by na ně mohl poukázat nebo na ně v názorové úrovni zaútočit. Počátek 90. let 20. století je pravým počátkem pecuniokracie. Zájmové skupiny, jejichž existence je sice zjevná, nicméně oficiálně jsou pouze výplodem chorých mozků a autorů nejrůznějších konspiračních teorií, se postupně dostávaly k moci. Ne již pouze k moci chápané jako přenesení části vlivu ve státě na členy skupiny pomocí sponzorských darů určitému politikovi, ale pozvolným skupováním podílů ve finančních rezervách politických stran a jejich následné ovládání. Výsledkem této pecuniokratické evoluce je to, že sice na oko funguje demokracie, ale jednotlivé politické strany, bez ohledu na jejich kvantitu, jsou ovládány úzkým okruhem spekulantů, kteří si vytvářejí svá vlastní pravidla, která dle vlastní libovůle nechají schválit nebo zamítnout. Peciniokraté tedy v rámci jednotlivých států a jejich vnitřních politických projevů a procesů jsou tedy loutkáři, kteří tahají své loutky/politiky na provázcích a hrají divadlo „demokracie“.

Toto demokratické divadlo by ovšem nemělo svůj efekt bez diváků. K získávání správného publika pro toto politické divadlo slouží pecuniokratům mainstreamová média, o jejichž rozdělení je třeba si hlouběji pohovořit.

1. Televizní zpravodajství. Od vynálezu rozhlasu se do davů posluchačů line neuvěřitelné množství zvukových informací, po vynálezu televize se přidal i obraz. Spojení obrazu a zvuku je mocná zbraň. Její největší síla je v tom, že pokud se šikovně spojí obraz se zvukem, mají lidé tendenci tomuto spojení věřit. Pokud to přeženeme, může se z malého koťátka stát v očích veřejnosti budoucí masový vrah myší

2. Školství. Ano i školství slouží pecuniokratům. Zahoďte učebnice, zahoďte skripta. Většina věcí, které jsou vám vštěpovány ve školách, jsou prachsprostá propaganda. Výchova k demokracii? Nesmysl, vymývání mozků v zájmu zneviditelnění pecuniokracie. Mysl mladých lidí je od školních lavic masírována propagandou o výhodách Evropské unie a evropské integrace obecně. O tom, že autoritářské režimy jsou a priori špatné, protože nejsou demokratické a že není špatné autoritářský režim svrhnout a nastolit nový demokratický pod režií velkého demokratického bratra.

3. Sociální sítě. Pro pecuniokraty je to sice nový nástroj, ale v řadě ohledů mnohem lepší než jakýkoliv jiný nástroj. Oficiálně dovoluje se svobodně vyjádřit, nicméně toto svobodné vyjádření je hromadně cenzurováno lidmi, zpracovanými pecuniokraty, kteří takovýto svobodný názor zašlapou do země, protože jiný názor je nebezpečný. Pecuniokrati dávají nálepky. Pecuniokrati rozhodují o tom, kdo je nepřítel. Nepřítel musí být umlčen.

4. Politická korektnost a multikulturalismus. Náhubek nasazený všem a všude. Jsou však lidé, kteří se nechtějí nechávat omezovat. Bohužel jsou tihle jedinci opět většinovou multikulturně politicky korektní skupinou pecuniokratickou propagandou zmanipulovaných jedinců perzekuování a jejich názory jsou umlčovány a zatajovány, případně jsou označovány jako extremistické, rasistické nebo nevhodné.

ALTERNATIVA K PECUNIOKRACII

Každá síla musí mít svojí protiváhu, svojí protisílu. Pecuniokracie ovšem svou protiváhu nemá, neboť je prorostlá oběma původními stranami rovnováhy sil. Je jedno jestli za nitky tahají ruští ropní magnáti nebo Rockefellerové a Rotschildové v Americe. Důležité je odstřihnout těmto loutkářům šňůrky, vedoucí k politikům/loutkám. Bohužel, ať je to sebevíce trestuhodné, není jejich jednání nelegální. Proto není možné tyto loutkáře a v konečném důsledku ani jejich loutky zavřít do věznic. Jedinou variantou jak se zbavit vlivu pecuniokratů na současnou světovou společnost je všechny tyto pecuniokratické vlády svrhnout pomocí spontánních povstání a revolucí a dosadit místo nich silné autoritativní režimy, kterých se právě pecuniokraté tak bojí, že z nich už od školních let dělají pro děti a mládež, která bývá vždy nejradikálnější vrstvou společnosti, nepřítele číslo 1 nebo spíše 0,9.

Tomáš Padevět