26. června 2011 Od počátku roku 1933 se soustavně zvyšovalo ohrožení Československa ze strany Německa. Proto již v první polovině třicátých let bylo započato s reorganizací a modernizací čs. armády. Zároveň bylo přikročeno k rozsáhlému projektu budování stálého opevnění v našem pohraničí i ve vnitrozemí. Tento val vedle celkového zpevnění obrany měl sloužit také, vzhledem k malé taktické hloubce čs. území, v případě nenadálého přepadení nepřítelem na jeho zpomalení, aby se mohla provést mobilizace a nástup tzv. manévrovací části armády.

S tím souvisela otázka posádek pro pevnostní objekty, především těžkého opevnění (pěchotní sruby, dělostřelecké tvrze). Značná důležitost a složitost vybavení si vyžadovala zřízení speciálních jednotek cvičených v tomto boji. Vznikly hraničářské pluky. Mezi vojáky těchto útvarů, které měly, bude-li toho třeba, vydržet na místě ,,až k úplnému sebeobětování“, patřil i Arnošt Hrad.

Narodil se v Praze 5. dubna 1914 v prosté, ale silně vlastenecké rodině. Jeho otec se nevrátil z bouře 1. světové války. Arnošt se začal učit číšníkem, práce ho však nebavila. V březnu 1931 byl dokonce obviněn z krádeže peněz, odsouzen jako mladistvý k podmíněnému trestu a vyhozen z učení. Trvala velká hospodářská krize a nemohl najít práci. Ztrácel perspektivu.

V jistém smyslu pro něho představoval záchranu výkon prezenční vojenské služby. Tady se s ním udála pronikavá změna. Začal nyní nacházet smysl života. Bral výcvik velmi vážně. Postupně dospěl k rozhodnutí, že ve vojsku zůstane jako délesloužící poddůstojník. Chtěl být důstojníkem a tvrdě na sobě pracoval. Na svoji minulost se snažil zapomenout.

Roku 1938 je četař Arnošt Hrad zařazen ke 12. rotě IV. praporu hraničářského pluku 6. Pluk měl zaujmout úsek hlavního obranného postavení od vrchu Šerák (kóta 1351 m) východně od Kolštejna (dnes Branná) za Dolní Boříkovice pod tvrz Bouda v Orlických horách. Jednalo se o citlivé místo styku 35. a 36. Hraniční oblasti, které rovněž tvořilo styk 1. a 2. armády, hájících Čechy respektive severní Moravu a Slezsko.

IV. prapor byl nejdříve dislokován v Králíkách (tovární objekt), aby se v září 1938 přesunul do Červené Vody (Hraničářské kasárny), kde sídlilo též velitelství pluku. Jeho příslušníci se tu ani nestačili příliš zabydlet, když 22. 9. opět přišel rozkaz k ostraze a krytu státní hranice s bojovou pohotovostí pro všechna opevnění.

Stejně jako za mimořádných vojenských opatření v květnu toho roku nastupoval četař Hrad do izolovaného pěchotního srubu K–S 14 ,,U cihelny“, nacházejícího se severně od Králík poblíž obce Prostřední Lipka. Narozdíl od jara vše vypadalo, že přes politické dohadování nakonec bude válka. Nasvědčovalo tomu vyhlášení všeobecné mobilizace čs. branné moci (23. 9), ale i pohyb v protějším říšskoněmeckém Kladsku, odkud se ozýval hluk motorů doprovázený rachotem těžkých pásových bojových vozidel, rozrážejících klid tmavých zářijových nocí.

Od 28. září se německý útok očekával každým okamžikem. V nejvyšší ostražitostí zůstávaly obsluhy všech zbraní. V pancéřových zvonech dalekohledy pozorovatelů nepřetržitě sledovaly vlastní předpolí i území protivníka. Bdělost se stupňovala do krajnosti a napětí dosahovalo vrcholu. Atmosféru odhodlání snad nejlépe dokládá emotivní závěr rozkazu velitele hraničářského pluku 6 plukovníka Bohumila Boreckého:

,,… a i kdyby nás všichni opustili, jsme zde ještě my sami, Češi a Slováci a státu věrní Němci, kteří, byť všemi opuštěni, budeme se bránit do poslední kapky krve a do posledního dechu. My se ubráníme! Svět nebude moci nečinně přihlížet k našemu zápasu. Žádný národ v historii se nemůže pochlubit, že bojoval sám, všemi opuštěn, proti celé Evropě a že z toho boje vyšel vítězně. Tím se může pochlubit jedině národ náš, a poněvadž se historie opakuje, vyjdeme i z tohoto na pohled zoufalého boje vítězně. Vzpomeňte zpěvu husitů – Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte. Stůjte proto všichni pevně tam, kam vás republika postavila. Naším společným heslem budiž NEPROJDOU!“

Místo boje však přišla zdrcující zpráva o přijetí diktátu velmocí z Mnichova a s ní i urgentní příkaz provést ,,ihned demontáž a evakuaci cenných zařízení a munice všech objektů u Králík počínaje objektem S – 2 přes Hůrku až po objekt č. 16 v to“. Dne 3. 10 1938 těsně předtím, než vojáci IV. praporu hraničářského pluku 6 opustili své postavení, třeskl ve srubu K–S 14 výstřel ze služební pistole, jímž se zástupce velitele objektu četař Hrad smrtelně postřelil.

Nebyl prvním ani posledním čs. vojákem, jež si tenkráte v důsledku přijetí potupné kapitulace sáhl na život. Hradův čin ale patřil k nejuvědomělejšímu výrazu odmítnutí porušit přísahu a vydat území vlasti nepříteli bez odporu. Na rozloučenou napsal tři dopisy – matce, veliteli roty štábnímu kapitánu Medkovi a kamarádům.

V prvním z nich píše: ,,Milá maminko, rozhodl jsem se odejíti ze světa, neboť nemohu splnit to, co jsem přísahal při památce svého otce. Jako voják musím uposlechnout rozkazu, smrt mne však této povinnosti zbaví. Chtěl jsem být dobrým obráncem vlasti. Chtěl jsem uhájiti to, za co otec bojoval. On padl za vlast a já bych měl od toho, za co on položil život, utéci jako zloděj?...“

V listu kamarádům říká: ,,Drazí kamarádi, poddůstojníci a vojáci! Odpusťte, že se s vámi loučím takovým způsobem, ale nemohu jinak. Konal jsem službu pro vlast podle svého nejlepšího svědomí. Na srub jsme si napsali VYTRVÁME! Já vytrvám na svém místě do poslední chvíle, až do rozkazu opusťte území. Pak teprve vás opustím s přesvědčením, že nemohu již více pro vlast vykonat. Ublížil-li jsem snad někdy někomu, byl jsem toho přesvědčení, že jednám správně. Přesto však prosím – odpusťte mi. Buďte s Bohem. Četař Arnošt Hrad.“

Zemřel téhož dne ve 23.20 hodin v nemocnici v Červené Vodě. Byl pohřben 10. 10. 1938 na hřbitově v Praze – Bohnicích. ,,Do propasti se uvrháte, hranice nejsou-li vám svaté, nestřežíte-li jejich čest… Do posledního haj je dechu, spíš mrtev lehni na tom mechu, než ustoupil bys zbaběle… Hranice posvátný jsou pojem. Bez stálosti jsou klam a mam. Stojíte u nich zamyšlení. Zvláštního na nich pranic není. A přece hledíš na ně sniv: Tvé vlasti osud na nich visí, a píď-li půdy nebrání si, nebude národ zítra živ.“

Nadčasově zní tato slova národoveckého básníka Viktora Dyka i dnes, kdy jsme členy Evropské unie, kde se státní – historická hranice programově zlehčuje. Má se nahradit různými tzv. euroregiony, pochybného prospěchu pro český národ a stát.

Naše současná společnost klade důraz na jiné hodnoty, pocházející z ,,výdobytků svobody“ a zrychleného tempa doby. Jen málokdo si asi tedy vzpomene na oběť mladého muže a jemu podobných z tragického podzimu 1938. Nakonec sebevraždy jsou normálně na pořadu skoro každý den ve sdělovacích prostředcích…

Vladimír Mlejnecký